Základním rysem chování plazmatu je jeho schopnost odstínit elektrické potenciály, které jsou do něho vloženy. Představme si, že bychom chtěli vložením dvou koulí vodivě spojených s baterií vytvořit v plazmatu elektrické pole. Koule by přitahovaly částice s opačným nábojem a takřka okamžitě by oblak iontů obklopil záporně nabitou kouli a oblak elektronů kouli kladně nabitou. Předpokládejme, že rekombinaci na povrchu by bránila vrstva dielektrika nebo že by baterie byla natolik silná, že by potenciálový vzdor rekombinace udržela. Kdyby plazma bylo studené bez tepelných pohybů, bylo by v oblaku právě tolik nábojů jako na kouli; odstínění by bylo dokonalé a vně oblaků by v plazmatu elektrické pole nebylo. Je-li však teplota konečná, mají ty částice, jež jsou na okraji oblaku, kde je elektrické pole slabé, dostatek tepelné energie k tomu, aby unikly z elektrostatické potenciálové jámy. Jako „okraj“ oblaku se pak jeví poloměr, na němž se potenciální energie přibližně rovná tepelné energii KT částic, a stínění není úplné.