Fyzika provází v nejrůznějších podobách lidstvo od samého počátku. Poznatky o nejrůznějších dějích probíhajících v neživé přírodě byly zpočátku získávány pouze pozorováním, později pak i cílenými experimenty. Již od starého Řecka se datují pokusy dát jednotlivým vypozorovaným zákonitostem matematickou formu, která umožňuje nejen popsat současný stav pozorovaného systému, ale i předpovědět jeho chování v budoucnosti. Tento matematický popis je často vydáván za skutečnou "fyziku", ale ve skutečnosti je pouze jedním z nástrojů, který fyzika používá. V procesu poznávání přírody dochází ke zlepšování a zpřesňování měřících a pozorovacích metod a zpřesněné měření se začíná dostávat do rozporu s výsledky, které poskytuje matematický popis. V okamžiku, kdy se těchto rozporů nahromadí dostatečné množství, je staré chápání fyzikálních zákonitostí nahrazeno novým. Tak byla například v minulosti nahrazena klasická (Newtonovská) mechanika speciální teorií relativity a ta posléze obecnou teorií relativity.
Takové nahrazení jedné teorie jinou ovšem neznamená, že stará teorie byla špatná, pouze jsou přesněji stanoveny meze její platnosti. V běžném životě budeme nadále používat Newtonovskou mechaniku, protože s rychlostmi, u kterých by bylo třeba uvažovat relativistickou korekci, se nesetkáme. Podobně se kvantová mechanika uplatňuje u elementárních částic, ale u objektů složených z mnoha atomů ji již nemusíme uvažovat.